Babičky

Minulý týden, myslím, že to bylo úterý, jdu ze školy na nádraží po pěší zóně ve Žďáru a najednou slyším strašné nadávání. Ale jak sprosté. Tak mi to nedalo a začala jsem se rozhlížet po lidech, odkudže ta hrůza vychází. Když jsem po malé chvilce konečně našla ten zdroj, protože jsem ho očividně nehledala jenom já, fakt se mi udělalo dost mizerně. Po chodníku naproti se doslova valila korpulentní starší paní, za ruku vedla asi tak pětiletého chlapečka, který plakal, ovšem ne nahlas, pouze bylo vidět, že mu tečou slzičky a paní mu tak šíleně nadávala a ječela u toho, že to muselo slyšet snad půl města.
Já vím, že malé děti dokáží pozlobit, ale nedokážu si představit, co ten klučík mohl udělat tak strašného, že si vysloužil taková příšerná slova! Jenom jsem matně zaslechla: "Babi, ale já do toho fakt nestrčil!" Jestli někde něco spadlo, nevím, prostě jsem se nedozvěděla, co se přihodilo.
No a poslední kapka byla, když ta "babička" zaječela na celé kolo: "Podivej se na sebe, ty...........(to nemůžu napsat), všichni se na tebe dívají, jakej jsi........(to tady taky nemůžu napsat)!" To mě naprosto dorazilo až jsem měla skoro slzy na krajíčku. Nějaký starší pán té rádoby babičce něco řekl, ale ozvalo se jen hřmotné: "A ty si jdi po svejch.....(její slovník nadávek byl velice obsáhlý)" "Co to je za babičku?", přišlo mi na myslo. Nic takového jsem v životě neviděla...Fakt se mi chtělo brečet.

Obě naše bábrdlinky na nás vždycky byly moc hodné, daly nám první poslední. Ani jedna nás ani jednoho v životě neuhodila, prostě jsme byly s bráchou strašně opečovávané a rozmazlované děti. Až donedávna jsem si myslela, že babičky jsou prostě takové, milují svoje vnoučata, rozmazlují je, vyvařují jim na co mají právě malí šmudlíci chuť...To jsem se ale teda šeredně přepočítala!